Jak se lítá přes řidítka.

Jó, to sem tak jednou sebou švihla na kole. Ňáký naše samolibý, nevyspělý a navýsost připitomělý ministranty totiž zřejmě velice těší ničit někomu, kdo jim nic neudělal (aspoň se domnívám, že ne), jeho vcelku hezký, ale docela dost určitě drahý kolo... A tak jedu, hledám Eliščino ucho z tácu a projela sem půlku Slavkova (celou cestu zpátky, kterou sme předtím prošli) a nenašla sem nic. A tak sem se dost rychle rozjela zpátky, aby na mě Eliška s Jurem nemuseli moc dlouho čekat.. A tak si to valim, z kopečka po Husovce dolu, rychlostí Bůh ví jakou a (nezmínila sem ještě, že už po celou dobu, co sem vyjela z fary, mně drhla brzda, přední) tak ta brzda začala drhnout trochu víc a když sem si uvědomila, že ta duša praskne a já poletim, tak už se nedalo nic dělat, bylo totiž těsně před vodletem. Tak jak sem to vosolila, najednou slyšim, jak to drhne víc a víc a tak ňák píská nebo co..a už letim. Ale nic mě nebolelo. Mnohem víc mě štvalo to kolo. Tak sem řekla sprostý slovo a doufám, že ho nikdo neslyšel.. Naproti šel akorát Filip a povdá: "V poho?" (nebo něco v tym smyslu) Já říkám, že: "Jo" a možná ještě něco a to už sem vzala kolo na rameno a utíkala sem s ním dom, protože mně bylo jasný, že ti dva, co na mě čekali na rohu Slovanský a Smetanky chcou jít dom a budou naštvaní, že je zdržuju.. Tak utikám, utikám, chvílu ho táhnu po zemi, chvilku ho nesu, su zpocená jak to hovado.. Jenom hodím kolo dom, vysleču si sako a utíkám dál. Posledních 200, 300 metrů sem šla pomalu, páč mně už z toho utikání začalo bejt dost šoufl.. No fakt mě s tím kolem naštvali, to vám řeknu. Tak sme se s děckama zasmáli, já sem vzala vajíčka a utíkala sem dom.

A zbylo mně jenom pár modřin. Taky smůla, člověk si řekne, když už takle daleko vodletí, tak by chtěl aspoň ňáký trošku zranění, ne?